Vezměme si však epochu starověku či středověku. Lidé se běžně setkávali ve svých městech s veřejnými popravami, veřejným bičováním, pranýřováním, utínáním údů či oslepováním coby tresty za nějaký přečin. Trest smrti vykonávaný před jejich očima budil dozajista hrůzu a jakkoli na fyzické potrestání zločinců mohli reagovat souhlasným přikyvováním, přeci jen bouřili nadšením, když se některá panna dle tehdejšího úzu uvolila zahalit odsouzencovu hlavu do svého závoje na znamení toho, že jej pojme za svého chotě a od trestu smrti jej tak uchrání.

Oč víc pak musel působit akt Kristovy výkupné oběti?! Asi nepřemýšleli tak, že by někdy na pranýři či na popravčím špalku mohli skončit i oni, nicméně třeba jen mimoděk si mohli uvědomit, že On za ně podstoupil smrt, k níž byli původně odsouzeni oni. Kněz z kazatelny před ně klidně mohl stavět tyto příklady viny a trestu a přimět je k představě, že věčné zavržení se rovná věčnému vsazení na pranýř a že se i nad nimi už už vznášel obří katovský meč, ale byli vysvobozeni Kristovou smrtí na kříži. Jak takovéto vysvobození vypadá v praxi a jak na to reagují ti zachránění, mohli vidět na vlastní oči.

Kvas pokoje a naděje. Tak se nazývá onen výše zmínění synodální dokument. Jistý Tommaso Scandroglio tuto syntézu na internetovém portálu lanuovabq.it okomentoval slovy, že „pokračuje v úsilí o smíření homo- a transsexualismu s katolickou vírou“, jakož i v linii započaté papežem Františkem.

Text vybízí italské lokální církve, aby se v pastoraci zaměřily na „doprovázení, rozeznávání a integraci“ osob stojících na „periférii církevního a svátostného života kvůli jiné milostné a rodinné situaci, než je svátostné manželství (nové svazky, konkubinát, civilní svazky atp.). Není přitom bez zajímavosti, že autoři syntézy v textu jaksi opomněli, že existuje slovo „hřích“…

Scandroglio se dále zamýšlí nad tím, že tato pokračovací linie obsahuje tezi, že integraci do katolického společenství lze oddělit od života podle zásad víry a že v Kristově ovčinci má takto být místo nejen pro všechny, ale i pro všechno čili i pro jakýkoliv hřích.

LGBT barvy na schody škola pořídila v rámci tzv. Mezinárodního dne proti homofobii, čímž chtěla vyjádřit podporu této komunitě. Nadto je nechala napsat formulacemi podporujícími LGBT.

Jeden ze studentů kategoricky odmítal po těchto schodech chodit, neboť to vnímal jako vyjadřování podpory LGBT ze své strany. Používal schody jiné, nenatřené. To vše do okamžiku, než mu jeden z učitelů nařídil použít schody duhové, tak jako ostatní ze třídy.

Třináctiletý hoch to vyřešil po svém – vysoukal se nahoru tím způsobem, že se držel zábradlí a nohy kladl tak, aby se ani nedotkl duhového schodu s nápisy oslavujícími LGBT.

Učitel ho obratem nahlásil v ředitelně a na druhý den čekal hocha disciplinární trest. Rodičům byl odůvodněn tím, že jejich syn „ohrožoval své bezpečí“. V dopise kurátorovi osvěty ředitel přidal doušku o tom, že mladíkovo chování bylo „homofobní“ a že již dříve bojkotoval školou zaváděné programy propagující rovnost a toleranci vůči homosexuálům.

Chlapcovi rodiče se obrátili na ministra školství G. Valditara se stížností za porušení práv jejich syna a vnucování ideologie LGBT ve škole.

LGBT barvy na schody škola pořídila v rámci tzv. Mezinárodního dne proti homofobii, čímž chtěla vyjádřit podporu této komunitě. Nadto je nechala napsat formulacemi podporujícími LGBT.

Jeden ze studentů kategoricky odmítal po těchto schodech chodit, neboť to vnímal jako vyjadřování podpory LGBT ze své strany. Používal schody jiné, nenatřené. To vše do okamžiku, než mu jeden z učitelů nařídil použít schody duhové, tak jako ostatní ze třídy.

Třináctiletý hoch to vyřešil po svém – vysoukal se nahoru tím způsobem, že se držel zábradlí a nohy kladl tak, aby se ani nedotkl duhového schodu s nápisy oslavujícími LGBT.

Učitel ho obratem nahlásil v ředitelně a na druhý den čekal hocha disciplinární trest. Rodičům byl odůvodněn tím, že jejich syn „ohrožoval své bezpečí“. V dopise kurátorovi osvěty ředitel přidal doušku o tom, že mladíkovo chování bylo „homofobní“ a že již dříve bojkotoval školou zaváděné programy propagující rovnost a toleranci vůči homosexuálům.

Chlapcovi rodiče se obrátili na ministra školství G. Valditara se stížností za porušení práv jejich syna a vnucování ideologie LGBT ve škole.

Ve svém článku z 18. února arcibiskup připomněl, že letos uplyne 1 700 let od nicejského koncilu, na němž byl církevně odsouzen arianismus, tj. heretický proud popírající Ježíšovo božství. Arcibiskup z La Plata, který již dříve zkritizoval amazonskou liturgii či Fiducia supplicans, spatřuje mezi arianismem a dnešním antropocentrismem v Církvi jistou paralelu: „Dnešní tendence v Církvi koncentrovat se na člověka a lidská práva mají semiariánský či novoariánský charakter.“

Podle něj je jedním z důvodů relativizace obrazu Ježíše Krista coby pravého Boha mezináboženský dialog. Stále častěji se Spasitelem předané pravdy dostávají na stejnou úroveň s přesvědčeními majícími původ u lidských tvůrců jiných vyznání, potažmo se stále častěji šíří tendence myslet si, že skrze nekřesťanské nauky lze najít cestu k Bohu.

„Tzv. mezináboženský dialog hlásá, že všechna vyznání jsou pravdivá,“ píše a dodává, že takto dochází k devalvaci Evangelia: „Tradice nás učí modlit se o obrácení celého světa k Ježíši Kristu.“

Nový kardinál, 62letý Jean-Paul Vesco z Alžírska, má jasno: odpírání podávat svaté přijímání rozvedeným žijícím v nových svazcích je velkou nespravedlností.

Když dosáhl devatenácti let, opustil rodný dům, aby ulehčil rodičům starajícím se o početné potomstvo. Práci se pokoušel najít v okolí Castellonu de la Plana, v nehostinném kraji ležícím poblíž Středozemního moře. Lidí zde žilo pomálu, mnozí se kvůli častým nájezdům muslimů odstěhovali. Žil zde však ještě jeho strýc a ten jej jako sezónního dělníka zaměstnal.

Jednoho dne přijížděl na statek s vozem vrchovatě naplněným obilím. Protože, jak sám později přiznal, nedával pozor, „ztratil rovnováhu a spadl ze sedla své muly, a to přímo pod železné kolo těžkého povozu, který mu pod kolenem přejel pravou nohu“. Strýc ve snaze svého synovce zachránit ho zavezl do 70 km vzdáleného špitálu ve Valencii, kde se lékaři pět dní snažili pomoci všemožných procedur něco dělat, leč bezvýsledně. Juanovi se stýskalo po rodině a slyšel též o slavném špitále v Zaragoze, hlavně se však toužil cele oddat té, které věřil nadevše – Panně Marii de Pilar. Byl nesmírně šťastný, když dostal povolení k převozu.