Zatímco Vatikán se de facto vyjadřuje smířlivě k homosexualitě, francouzská vláda žene před soud katolického kněze, protože učí, že homosexuální vztahy jsou hříchem.

Předsedou této vlády je od letošního 9. ledna homosexuál Gabriel Attal, který svého bývalého homosexuálního milence Stéphana Séjourné jmenoval ministrem zahraničí. Katolický kněz abbé Matthieu Raffray se musí zodpovídat před soudem, neboť hlásal církevní nauku o homosexualitě.

Abbé Raffray má 44 let a je knězem tradičního kněžského bratrstva Institut du Bon Pasteur (Institut dobrého pastýře), jehož duchovní celebrují pouze tradiční ritus. Institut je ve Francii známý hlavně svým apoštolátem na sociálních sítích.

V postní době publikoval abbé Raffray na svém Instagramu krátké video o pokušeních. Vysvětlil tam mimo jiné, že k nim patří též nutkání k homosexualitě. Když člověk podlehne, jde o „slabost“ a „slabost charakteru“. Aurore Bergé, od počátku roku ministryně pro rovnoprávnost, diverzitu a rovnost šancí, označila výroky kněze za „nepřijatelné“. Sama se označuje za „laicistickou, liberální a feministickou“, čili Církvi nepřátelskou a bezbožnou.

Bergé oznámila, že vládní komise pro boj proti rasismu, antisemitismu a nenávisti vůči osobám LGBT uznala „homofobní výroky pana Raffraye“ za trestné a předala věc státnímu zástupci. Bergé považuje za „hanebné“, když se v souvislosti s homosexualitou hovoří o „slabosti charakteru“.

V mnoha cizojazyčných odborných publikacích, které k nám přicházejí ze Západu, se můžeme na téma novozákonních textů dočíst, že prý čtyři evangelisté nejsou jejich skutečnými autory, ty jsou prý dílem jakýchsi anonymních prvokřesťanských komunit, které je teprve připsaly Matouši, Markovi, Lukášovi a Janovi. To údajně proto, poněvadž tyto komunity usilovaly o prohlášení těchto spisů za kanonické, čili inspirované Duchem Svatým. K tomu ovšem bylo zapotřebí jejich sepsání současníkem Ježíšovým, který měl vážnost a autoritu. Z toho důvodu údajně nelze chápat novozákonní zprávy o Ježíši Kristu jako osobní svědectví jejich autorů, nýbrž jako teologii prvotní církve, kdy nemůžeme s jistotou říci, jestli ten či onen Ježíšův zázrak se skutečně stal nebo jestli je to pouze obrazné vyjádření nějaké teologické doktríny. To se týká zvláště největšího zázraku – Zmrtvýchvstání.

Autoři těchto teorií je výslovně nezpochybňují, prohlašují však, že není jisté, zda se vše odehrálo tak, jak je popisováno v evangeliích, zda hrob byl prázdný, zda vzkříšený Pán se svými učedníky skutečně pojedl atd. Jisto prý je pouze to, že apoštolé měli nějaký zvláštní mystický zážitek, jako by ukřižovaný a pohřbený Ježíš ve skutečnosti žil dále. Protestantští racionalističtí teologové na přelomu 19. a 20. století píší vesměs o jakémsi šokujícím vidění, kdy Krista spatřují jako Zmrtvýchvstalého, evangelní zprávy o prázdném hrobu, zjevení ženám apod. byly prý zkonstruovány později. Je tristní, že toto se dnes učí i na mnoha katolických teologických fakultách.

Ve svém pozemském životě byl Mesiáš poslán „jen k ovcím, které zahynuly z izraelského domu“ (Mt 15,24), mezi nimiž zahájil své veřejné působení, neboť „přišel hledat a spasit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Zdá se tedy namístě zamyslet se nad kontroverzní velkopáteční přímluvou za Židy. Vždyť jak poznamenal arcibiskup Fulton Sheen:

Známý sovětský komunistický spisovatel Maxim Gorkij jednou napsal: „Náboženství je blbství, Bůh byl vymyšlen a špatně vymyšlen.“ Chudák, ve svém protikřesťanském zápalu vůbec nevěděl, jak moc touto větou posloužil právě katolické obraně Božího zjevení. Kdyby opravdu byl Bůh s veškerou věroukou a mravoukou, jak ji Církev hlásá, lidmi vymyšlen, tak původci takové konstrukce by museli být označeni za duševně choré. Vymyslet nějaké náboženství takovým způsobem může totiž opravdu jenom blázen!

Lidská psychika si žádá jednoduchého Boha, který nemá v sobě nic složitého, co by člověk nepochopil. Řeckořímská antika v tom měla jasno. Její bohové s lidskou podobou vykazovali typicky lidské ctnosti a neřesti. Na tom nebylo nic nesrozumitelného. Stejně tak bohové starověkého Egypta se svojí zvířecí podobou, babylónská božstva totožná se sluncem a hvězdami na obloze, indičtí bohové znázorňovaní jako strašlivé lidské příšery apod.

Jenže křesťanský Bůh, který je absolutně dokonalý bez jakýchkoliv lidských chyb, jeden jediný a přesto v Trojici – takového lidský rozum nechápe. Toto tajemství je nad jeho schopnosti. Lidský rozum není schopen vysvětlit ani další tajemství: Vtělení a Vykoupení. Druhá Božská osoba se stala člověkem a jen z nekonečné lásky k lidstvu podstoupila strašlivou smrt na kříži, aby mu umožnila návrat do plného společenství s Bohem v nebi, kterým člověk sám na úsvitu svých dějin pohrdl. A nad to nade všechno – Bůh Syn nám zpřítomnil tuto svoji kalvarskou oběť v Eucharistii, kdy chléb a víno se stávají po pronesení konsekračních slov knězem Jeho Tělem a Krví. Vnější forma chleba a vína, chuť a vůně zůstávají – a přesto už to nejsou chléb a víno, ale Tělo a Krev Páně. Toto tajemství je už zcela mimo jakýkoliv dosah lidského rozumu.

Bouřlivé demonstrace ochránců zvířat probíhají čas od času v celé Evropě. Jaké je vlastně stanovisko Církve k tomuto problému? V minulosti i současnosti? Málokdo ví, že Církev již ve 13. století se vyjádřila v tomto směru jasně při procesech, které byly vedeny proti housenkám, co poškodily vinice v jižní Francii, a proti delfínům, již zablokovali přístav v Marseille. Světský soud zde řešil otázku, jestli housenky a delfíni jsou Boží tvorové, chovající se ve shodě s přirozeným právem nebo naopak podléhají démonům usilujícím vždy a za všech okolností uškodit lidem. Rozhodnutí padlo v neprospěch zvířat, nicméně jejich přední advokát, duchovní osoba, jménem Církve argumentoval tím, že zvíře jako Boží stvoření má právo žít, není to stroj, ale bytost, která cítí a trpí. Vyskytl se – rovněž ve Francii – dokonce i proces ve prospěch žab, jimž mělo být umožněno procházet pod cestou, neboť mnoho těchto obojživelníků hynulo na ní pod koly vozů. Soud nařídil vykopat pro ně průchod pod vozovkou.

Zásadu ochrany zvířat se Církvi ve středověku nepodařilo příliš prosadit (nebyla tedy v této době tak „všemocná“, jak se jí mylně připisuje). Katolická Církev schvalovala zabití zvířete jen v případě sebeobrany (napadení), při nebezpečí závažného ohrožení člověka hmotnou škodou, již trvale působí, a za účelem potravy. Vyžadovala přitom však rychlý zákrok, který by mu působil jen minimální bolest. Týrání a bezdůvodné zabití zvířete bylo od počátku křesťanství pokládáno za hřích.

Navenek žádný problém. Jsou tam i vysocí církevní hodnostáři, současný papež František už v době, kdy byl jako kardinál Jorge Bergoglio arcibiskupem v argentinském Buenos Aires, přijal čestné členství v Rotary klubu. V Německu někdy kolem r. 2015, jak bylo oficiálně publikováno, téměř polovina katolických biskupů náležela k této organizaci.

Co je to vlastně za společnost? Objevují se tu a tam mediální informace, že jde o odnož zednářství. Tomu se ale oni brání, tvrdí, že s tím nemají nic společného. Nejsou na rozdíl od zednářů utajovaní, jejich seznamy jsou běžně publikovány na internetu. Dle jejich vlastních stanov jde o ryze dobročinné organizace podnikatelů a manažerů, které financují řadu veřejně prospěšných a dobročinných projektů, nejsou výjimkou ani opravy kostelů a příspěvky na provoz církevních charitativních institucí. Zdálo by se tedy, že vše je v pořádku. Mnoho praktikujících katolíků a duchovních osob se proto svým členstvím v Rotary klubu vůbec netají.

Jenže naše pozornost okamžitě zbystří, když si přečteme Ročenku Velkého východu Francie (nejpočetnější zednářské obedience) z r. 1976, která píše o 93 tzv. zednářských bratrstvech, jakýchsi k zednářství přidružených organizací, mezi nimiž Rotary klub stojí na prvním místě (tato informace se nachází v knize Arnauda de Lassus: Masoneria, intrygujaca tajemniczość). Navíc zakladatelem Rotary klubu byl r. 1905 Paul Harris, bohatý advokát z Chicaga v USA, který se veřejně chlubil svou příslušností k zednářské lóži. Francouzský Slovník svobodného zednářství o Rotary klubu výslovně sděluje, že „co do své podstaty je tento klub zednářský“.

Německo – Vláda spolkové země Bavorsko zakázala úřadům, školám, potažmo jiným veřejným institucím užívat genderové korektní jazyk. Tento chvályhodný krok se ovšem nesetkal s nadšením některých katolických organizací.

Ano, čtete dobře – katolické organizace, jež by měly podobným snahám o zachování normality aplaudovat, stojí v jedné řadě s těmi, kteří za něj bavorskou vládu kritizují. Tak například Katolický svaz německých žen považuje toto rozhodnutí za „politováníhodný krok zpět“. Jazyk je podle nich něčím, co se vyvíjí zároveň se společností a formuje svědomí a myšlení. I díky tomu slouží za nástroj „rovnoprávnosti“ a tady prý bavorská vláda pochybila taktéž, neboť nenabídla žádnou „konstruktivní alternativu pro posílení rovnoprávnosti“.

Zatímco takový Spolek německého jazyka usnesení schvaluje s tím, že genderové ptydepe citelně narušuje zásady jazyka, katolické ženy mají jiné nazírání skutečnosti, která přervala staletí.

Ani Svaz německé katolické mládeže nezůstal ve svém boji za domnělou spravedlnost pozadu a pozastavil se nad tím, že rozhodnutí napáchá škody v životech „spousty osob queer, kterých se to dotkne“.

Biskup z Kazachstánu mons. Athanasius Schneider, známý svými pravověrnými postoji, vyzývá v rozhovoru pro lifesitenews.com k modlitbě za papeže Františka. Říká, že je ho nutno velmi litovat, neboť podkopává katolickou nauku a bude se muset za to zodpovídat na Božím soudu. Hierarcha mluvil v této souvislosti o doktrinální deklaraci Fiducia supplicans, jež zavádí žehnání jednopohlavním svazkům.

„Tento dokument je jako takový nepřijatelný pro každého, kdo používá zdravý rozum a soudnost,“ prohlásil bp Athanasius Schneider. Podle tohoto hierarchy Fiducia supplicans evidentně nabádá k „žehnání hříchu“ a činí to „rafinovaným, sofistickým způsobem“.

Podle biskupa Schneidera lze mluvit o „mentální akrobacii“. Vatikán nehovoří o svazcích, ale o párech, jakoby to znamenalo rozdíl; přece ale názvem páry se všeobecně označují právě sexuální vztahy dvou osob. „Tvrdit, že se bude žehnat pouze párům, ale ne svazkům, je podvodem a urážkou rozumu,“ řekl biskup.

Hierarcha připomíná, že katolíci musí na to papeže upozornit. „Pří vší úctě, Svatý Otče, to, co děláš, není ve shodě s pravdou. Škodíš především své vlastní duši a uvádíš do nebezpečí celý svět,“ prohlásil.

Bp Schneider zdůraznil, že Fiducia supplicans schválená papežem je zneužitím Petrova úřadu. „Musíme to odmítnout, protestovat proti tomu, samozřejmě s úctou, bez polemiky, prosit papeže, aby to odvolal,“ řekl.

Jedny z nejčastějších námitek adventistů, jehovistů a některých dalších denominací vůči katolíkům a naprosté většině všech ostatních křesťanů směřují proti svěcení neděle. Bůh prý stanovil jako sváteční den sobotu, a proto všichni, kteří světí neděli, porušili Boží ustanovení. Jenže čtěme pozorně biblické texty a položme si otázku: Co vlastně Bůh přikázal? Hned na prvních stránkách Písma sv. se dozvídáme, že Bůh „sedmého dne odpočinul od veškerého díla, které udělal. A Bůh požehnal sedmý den a posvětil jej…“ (Gen 2,1). A když dával izraelskému národu na hoře Sinaj Desatero, stanovil: „Pamatuj na sabat, abys jej světil. Šest dní pracuj a konej všechna svá díla, ale sedmý den je dnem odpočinku tvého Boha…“ (Ex 20,8–10). Hebrejské slovo „šabat, sabat“ znamená doslova „den ustání, den zanechání práce“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že Bůh nemínil dát lidstvu kalendář, nedal názvy jednotlivým dnům v týdnu (to ponechal plně v kompetenci člověka), pouze nařídil, aby člověk šest dní pracoval a sedmý den odpočíval a zasvětil Jemu. Bude-li se tento sedmý den nazývat sobotou nebo nedělí, v tom ponechal Bůh člověku naprostou svobodu, rozhodující je, aby se po šesti pracovních dnech opravdu jednalo o den volna, kdy je člověk k dispozici plně pro Boha.

Proti Božímu zákonu zhřešili tedy jednoznačně republikáni za Velké francouzské revoluce koncem 18. století, kteří uzákonili místo šesti deset pracovních dnů v týdnu, nikoli však Katolická církev, která plně respektuje Boží příkaz šest dní pracovat a sedmý den odpočívat a světit ho. Přesto však je pravdou, že v dějinách starozákonního Izraele se tímto sedmým dnem, dnem pracovního volna a posvěcení, stala naše kalendářní sobota. Tu světili též Ježíš Kristus a apoštolé, protože jako všichni Židé byli i oni svázáni s touto tradicí.