Haf, haf... na arcibiskupa Graubnera

Bývalý pražský arcibiskup a primas kardinál Dominik Duka byl častým terčem útoků našich českých neomodernistů. Jeho nástupce mons. Jan Graubner není na tom o nic lépe. Nejnověji to „schytal“ za svůj pastýřský list k zahájení školního roku. Portál www.christnet.eu zveřejnil 18. září kritiku arcibiskupova listu od matky jedné gymnaziální studentky – a také nesouhlasné vyjádření její dcery. Na webu www.getsemany.cz si zase vzal na mušku tento pastýřský list, jenž mons. Graubner v hlavních bodech zopakoval při kázání ve Staré Boleslavi 28. září na svátek sv. Václava, známý neomodernistický teolog Martin Vaňáč. Arcibiskup a předseda ČBK prý jen poučoval a moralizoval, ale nenabídl žádnou motivaci.

Motivaci k čemu? Nejsou snad dostačující motivací tato slova z jeho pastýřského listu?: „Dnes se často mluví o problémech dětí… Mluví se o nesoustředěnosti a depresích, o nadváze a nedostatku fyzických zdatností, o tom, že přes velké užívání komunikačních prostředků mají problém s komunikací, s počítáním či užíváním selského rozumu, pochopením obsahu delšího textu než je sms, a řada z nich má problém s vlastní identitou. Nestrkám všechny do jednoho pytle a vím, že se to netýká ve stejné míře všech. Vidím i mnohé, kteří jsou důvodem k radosti a naději a děkuji všem rodičům a učitelům, kteří na tom mají podíl. Nebyli bychom však dobrými lidmi, kdybychom nemysleli na pomoc slabším… Klíče k řešení máme… Děti potřebují, aby jim rodiče naslouchali, ale nejen na půl ucha, aby jim pomáhali nacházet odpovědi na jejich otázky. Protože je důležitější to, čím děti jsou než to, co mají… potřebují rozvinout osobní přátelství s Bohem, protože bude-li Bůh opravdu přítomen v jejich životě, nebude je trápit samota. Potřebují objevit, že Bůh je miluje a záleží mu na nich, že na lásku se odpovídá láskou…“

Leonie Martinová – přímluvkyně v zoufalých situacích

Asi je zbytečné se ptát, zda znáte sv. Terezii z Lisieux, zvanou také lidově Terezička. Představovat její rovněž svatořečené rodiče také nemusím, stejně jako sestry Marii, Pavlínu a Celinu. Ale kolik je známo o Leonii?

Proč se zabývat problémovou sestrou naší známé světice? Z dostupných zdrojů víme, že byla „ošklivé káčátko“, „chudák Leonie“, neukázněná, neposlušná a obtížně vzdělavatelná. Rodičům i učitelkám působila mnoho starostí a trápení.

Překvapivé však je, že do kláštera řádu Navštívení Panny Marie v Caen přichází ze všech končin světa mnoho dopisů žádajících o přímluvu. Nechybí však ani dopisy s poděkováním a svědectví o uzdravení či milostech přijatých na přímluvu Leonie. A krypta, v níž je pohřbena, musela být upravena a otevřena pro veřejnost. Prosebníci často přicházejí i z veliké dálky.

Leonie Martinová jako mladá dívka

Čím si Leonie zasloužila tolik pozornosti? Díky pomoci rodiny, přátel a řeholních sester, ale hlavně z milosti Boží, dostala sílu překonat svou vzpurnou povahu a kráčet mílovými kroky cestou duchovního dětství, jak ji vytyčila její slavná sestra Terezie.

Nabízí se však také otázka: proč dobrý Bůh nechá lidi takto se trápit a působit utrpení i jejich blízkým? Co prožívali její rodiče? Ocitujme si něco z jejich korespondence:

Její maminka píše své švagrové tip na dárek: „hlavně žádné vzácné knihy… Leonii zničí jeden katechismus za měsíc a stejně z něj nic neví.

Teplo sv. Václava

Pravděpodobně nejstarší svatováclavská Kristiánova legenda pocházející již z 10. stol. píše, jak svatý kníže často chodil se svým věrným sluhou Podivenem – a to i v třeskutém mrazu zasněženou krajinou. Kdykoliv ale Podiven kladl své nohy do světcových stop ve sněhu, přestalo mu být zima, naopak ucítil příjemné a milé teplo. To je nádherná symbolika. Sv. Václav vyzařoval do svého okolí jak teplo fyzické (není důvod, i když jednoznačný důkaz nemáme, proč Kristiánově zprávě nevěřit), tak hlavně duchovní, které znamenalo pravou víru a pravou morálku.

S tím souvisely i konkrétní kroky. Zastával se chudých proti násilí mocných, vykupoval otroky a propouštěl je na svobodu, zaváděl řádné soudnictví místo svévolných, často nespravedlivých a krutých rozsudků jednotlivých lokálních vládců a náčelníků, odstraňoval krvavé pohanské rituály, nahrazoval všeobecně rozšířenou polygamii ustanovením řádného manželství atd. Prosazoval také vyšší mravní principy při soupeření o moc, jak ukazuje příběh s Radslavem Zlickým, kdy světec odmítá válku s tímto rebelem, při níž mají obětovat život druzí – a nabízí osobní řešení konfliktu ryze mezi nimi oběma. Radslav kapituloval, když uviděl nad světcem anděla. Václav horlivě budoval tzv. christianitas, tj. stát s legislativou podle křesťanské morálky, společnost vyšší, ušlechtilejší civilizace, v níž jednotlivec je podstatně lépe chráněn proti tyranii než v jiném systému.

Nové „zpovědní zrcadlo“ hříchů?

Sv. stolec představil… nový seznam hříchů. Jde o provinění, za něž budou odprošovat účastníci synodu o synodalitě. Mnoho z nich vyvolává údiv.

2. října začínají další rokování synody o synodalitě, které mají skončit 27. října. Než synodalisté zahájí svoji práci, budou – odprošovat. 1. října proběhne v bazilice sv. Petra kající liturgie, v níž se má Církev omluvit za své hříchy. Jak oznámil sekretariát synody ve speciálním dokumentu, nepůjde prý o „odprošení za hříchy jiných“, ale za „přiznání, že náležíme k těm, kteří svou nedbalostí nebo činností, jež se stala utrpením pro jiné, nesou za toto zlo spoluzodpovědnost“.

„Kdokoliv vysloví prosbu o odpuštění, udělá to jménem všech pokřtěných,“ uvádí se v dokumentu. Krátce řečeno, synodalisté budou odprošovat také za naše údajné hříchy. O jaká provinění se jedná? Sekretariát synody předložil jejich seznam:

  • hřích proti míru;
  • hřích proti stvoření, proti domorodému obyvatelstvu, proti migrantům;
  • hřích zneužití;
  • hřích proti ženám, rodině a mládeži;
  • hřích používání doktríny jako kamení, jímž se hází;
  • hřích proti bídě;
  • hřích proti synodalitě (nedostatek ochoty naslouchat a být členem společenství).

Po společném bití se v prsa prosbu o odpuštění vysloví sám papež František. Vše bude přenášeno on-line; organizátoři zvou především mladé lidi.

Ještě před několika lety vyvolal údiv katolické veřejnosti tzv. „ekologický hřích“, o němž mluvil papež. Jak je vidět, od té doby se seznam nových hříchů značně rozrostl, i když není úplně jasné, čím je „hřích proti neochotě být členem společenství“, nemluvě už vůbec o hříších proti migrantům nebo „házení doktrínou jako kamenem“.

~ z archivu ~